Prosinec 2012

"Není mi zima, ale je mi divně..."

12. prosince 2012 v 16:00 | Byakko |  Tomu se říká život...
Tak taková byla moje odpověď, když se mě táta zeptal, jestli mi je pořád zima (protože u nás v bytě je kláda permanentně, takže tato věta je u nás na denním pořádku...)
Vážně, bylo mi hrozně divně a dlouho jsem nemohla přijít na to, co mi vlastně je. Vlastně jsem na to přišla až druhý den ráno, když tento "divný" pocit přetrvával.
Tak nějak jsem si uvědomila, že se mám prostě jenom skvěle a konečně se cítím šťastná. Jako by se to neviditelné slunce kolem mě najednou rozsvítilo a ukázalo mi směr, kudy se mám dát. Jako by všechno bylo mnohem lepší a hezčí. Jako by nikdy nezáleželo na tom, jako činnost budu dělat, ale na tom, co si z toho odnesu.
Musím říct, že to byl nádherný pocit. Nebo byl... stále ještě je! Chce se mi se usmívat, chce se mi se smát, chce se mi zpívat, i když nemám proč. A pak se najednou podívám kolem sebe, na ty věčně zamračené tváře, a už se opravdu musím smát. Vždyť to není tak dávno (ještě ani den), co jsem byla jednou z nich. Jednou z těch lidí, ze kterých prýští negativní energie a smutek. A pak jsem to pochopila... Všichni si totiž tuto zlou a nehezkou věc přehazujeme z jednoho na druhého. Je to jako epidemie, jako mor, co nás sžírá zevnitř.
A věřte nebo ne, dnes poprvé jsem si užila fyziku. Byla to skvělá hodina a konečně jsem do detailů pochopila, jak mám zapojit obvod! Během matematiky jsme se zasmáli nad kombinátorikou a na závěr jsme smíchy až brečeli při češtině.
Věřte nebo ne, svět plný optimismu je nějaký jednodušší. I když vy jste to věděli asi už dřív, to jenom mě trvalo devatenáct let, než jsem na to přišla.

Práce č.5 - Ach, kdyby se dal vrátit čas...

9. prosince 2012 v 9:35 | Byakko |  Když jsem se stala otrokem...
Udělala jsem určitě miliony věcí, které bych chtěla vzít zpátky, ale snažím se nad tím nepřemýšlet. Což znamená, že psáním tohoto článku si pěkně zkazím náladu, i přestože je neděle ráno a já vím, že se nemusím nic učit (protože jsem si nechala učebnice ve škole, ne, že by mě příští týden nic nečekalo, samozřejmě...).

Den první - Deset věcí, které byste v tuto chvíli chtěli říct deseti různým lidem.
Den druhý - Devět faktů o tobě.
Den třetí - Osm způsobů, jak si získat tvé srdce.
Den čtvrtý - Sedm věcí, nad kterými často přemýšlíš.
Den pátý - Šest věcí, o kterých si přeješ, abys je nikdy nebyla bývala udělala.
Den šestý - Pět lidí, kteří pro tebe hodně znamenají (bez jakéhokoli pořadí).
Den sedmý - Čtyři věci, co tě dokážou znechutit.
Den osmý - Tři věci, které tě vzrušují.
Den devátý - Dva obrázky, které vystihují tvůj život v tuto chvíli a proč.
Den desátý - Jedna zpověď.


Obrázek by Doris Oplová.


1. Škola. Tohle je snad naprosto jasné. Kdybych se mohla vrátit v čase, upozornila bych své malé a nerozumné já, aby nešlo na školu, kde si teď já musím škvařit mozek, kde musím maturovat z dějepisu, protože mám hov*o na výběr a kde musím mluvit ve francouzštině, i když se i ten jazyk vlastně ani nelíbí...

2. Důvěra v ostatní. Lituju toho, že jsem si nechala vlasy na ples udělat u neprofeionála, který za to chtěl 500 Kč, a než jsem dojela domů, tak mi to celé spadlo... Sice to pak vypadalo líp, ale je mi líto těch peněz...


3. Slova, která mi zamrzávají na rtech. Mrzí mě, že nedokážu mluvit. Když jsem buď rozčilená nebo smutná, jako bych ztratila veškerá slova a jsem schopná jenom tupě zírat do zdi (v případě rozčilení do ní dokážu ještě mlátit... :D ). Bohužel to platí i v případě, kdy jsem šťastná. To sice nezírám do zdi, ale tupě se usmívám a nevím, co říct... :D


4. Čas. Čeho je mi snad líto úplně nejvíce, je to, že nemám vůbec čas (to ale souvisí s příkladem č. 1), takže se pak jevím jako naprostý ignorant, protože všem neustále něco odmítám... A kdo by se chtěl bavit s někým, kdo na dotyčného neustále kašle, že?


5. Chovala jsem se jak neandrtálec. Mrzí mě, že jsem po jednom klukovi (který sice byl strašně otravný a zlý, takže si to zasloužil), házela kameny a i když jsem tam vůbec nemířila, vždycky jsem ho trefila do hlavy... Chudák, teď bude hloupý... :D (Abych se ospravedlnila, bylo mi šest let (možná i míň))


6. Programování. A taky mě pěkně štve, že jsem se nikdy nezačala pořádně věnovat počítačům, i když si myslím, že na to mám. Teď kvůli tomu budu muset všechno dohánět a asi to nebude zrovna lehké...


No, nakonec to nebylo tak hrozný, spíš jsem se u toho i docela zasmála. :D Ale možná to bude tím, že jsem ty úplně nejduležitější boty mého života zapomněla (radši), takže o nich ani nemůžu psát...

Práce č.4 - "Je pense donc je suis" - René Descartes

8. prosince 2012 v 21:30 | Byakko |  Když jsem se stala otrokem...
Každý jistě slyšel větičku od Reného Descarta: "Myslím, tedy jsem." Takže se bohužel nemůžu vymlouvat na to, že já přece nemyslím... Protože to bych přece nebyla, že? (I když poslední dobou si říkám, jestli opravdu jsem, když jsem všemi bezmezně ignorována - no dobře, všemi úplně ne, ale většinou si mě nikdo ani nevšimne...)
Možná si po přečtení tohoto článku budete myslet, že jsem padlá na hlavu a já můžu říct, že to opravdu jsem. Takže se vlastně ani zas tak moc nestane...


Den první - Deset věcí, které byste v tuto chvíli chtěli říct deseti různým lidem.
Den druhý - Devět faktů o tobě.
Den třetí - Osm způsobů, jak si získat tvé srdce.
Den čtvrtý - Sedm věcí, nad kterými často přemýšlíš.
Den pátý - Šest věcí, o kterých si přeješ, abys je nikdy nebyla bývala udělala.
Den šestý - Pět lidí, kteří pro tebe hodně znamenají (bez jakéhokoli pořadí).
Den sedmý - Čtyři věci, co tě dokážou znechutit.
Den osmý - Tři věci, které tě vzrušují.
Den devátý - Dva obrázky, které vystihují tvůj život v tuto chvíli a proč.
Den desátý - Jedna zpověď.


Víte jistě, že to chcete vědět? O.o


1. Imaginace. Často si přehrávám pro mě trapné situace, do kterých si přikreslím nějakou úžasnou nereálnou věc, abych se necítila tak moc trapně. Třeba mi narostou křídla, všechny přítomné zachráním a tím se smaže můj trapas. Jenže se v tom často tak dlouho šťourám, že se cítím ještě hůř...

2. Počítání. Když jsem naštvaná nebo smutná, násobím zpaměti trojciferná čísla. Věřte nebo nevěřte, člověka to vážně úžasně uklidní, hlavně když následně zjistí, že je výsledek správně!


3. Práce a povinnosti. Ovšem nejčastěji přemýšlím nad tím, co budu muset v blízké (a někdy i v té vzdálenější) budoucnosti udělat. A to většinou není nic hezkého.


4. Skrytá identita. Vymýšlím si jinou identu, představuji si sebe jako někoho úplně jiného a na úplně jiném místě. A tam mi samozřejmě všechno vychází. :D


5. Počítání v jiném slova smyslu. Poslední dobou svůj mozek zatěžuji počítáním dnů do víkednu, do vánočních práznin a do letních prázdnin. A opravdu není zrovna příjemné opakovat si v pondělí ráno větu: "Už jenom pět dní!"


6. Nesmysly. Přemýšlím nad tím, jak rozbít pěstí zrcadlo, aniž bych udělala nepořádek. :D


7. O sobě. A v neposlední řadě nad nicotností a bezmocností jedince.

Vidíte? Nemám žádné očistné či intelektuální myšlenky. Nepřemýšlím nad tím, jak pomoc hladovějícím dětem v Africe, ani jak zabránit katastrofám na planetě Zemi nebo jak zachránit velryby. Nemám žádný cíl, ke kterému bych chtěla hrdě jít, zajímá mě jenom to, jak přežít. Ale jestli se mi to podaří, to už je věc jiná...

Neviditelnost

8. prosince 2012 v 21:04 | Byakko |  Z mého (básnického) střeva
Jako by byl vždy ve stínu skryt,
jako by ho nikdo neviděl,
jako by vždy znejistěl,
když by měl s lidmi někde být.

Jako by jím světlo procházelo,
jako by jeho pohyby vůbec nebyly,
jako by všichni kolem sluch ztratili,
když by ho vyslyšeno býti mělo.


Je to pěkná provokace,
tahle jejich ignorace,
když všichni vidí krátkozrace.


Chtěl by býti obohacen,
o trošičku té konfrontace.
Kde jinde by byl smysl existence?