Noční návštěva

30. května 2012 v 21:58 | Byakko |  Múza, co mě přichází v noci strašit
Návštěva kostela se tak úplně nezdařila. Těšila jsem se na krásný gotický kostel a nakonec na mě vybaflo děsivé baroko. Všude strašně moc zlata a tlustých bab - no prostě hnus. A to jsem kvůli tomu jela až do Ruska.
Každopádně teď už jsem zpátky a těším se, až se po dlouhé cestě pořádně vyspím.
Jo, když jsem si myslela, že se pořádně vyspím, tak to jsem se šeredně spletla. Už ani pořádně nevím, proč jsem uprostřed noci vstávala, ale najednou jsem se ocitla v koupelně. Civěla jsem na svůj odraz v zrcadle, nespokojená z toho, co tam na mě z něho kouká. A pak se ozval ten zvuk, jako by někdo klepal na dveře. Ptala jsem se sama sebe, kdo to sakra uprostřed noci může být? Vyšla jsem ven z koupelny a vydala se ke vstupním dveřím. Byly již pootevřené. Někdo za nimi stál. Vypadalo to, jako by se nemohl dostat dovnitř. Sama nevím, proč jsem to udělala. Snad jsem chtěla dveře přibouchnout před tou divnou postavou, která se sápala dovnitř. Jenže sotva jsem se jich dotkla, rozlétly se a ta zvláštní osoba vstoupila dovnitř.
Vůbec si nevybyvuji její tvář, ale připomínala mi takové ty staré profesorky s hnědou sukní po kolena a s tmavými vlasy svázanými v drdolu. Učitelský vzhled doplňovaly už jenom brýle.
Ta osoba nebyla ze mě moc nadšená a vyvolávala ve mně hrůzu. Pořádnou hrůzu. Tak moc jsem se jí bála, že jsem se rozeběhla směrem do ložnice rodičů. Jsem už sice "velká holka", ale v některých situacích úplně nevím, co bych měla dělat, a proto se na ně často obracím. Toto byla právě ta situace.
O to víc jsem se zhrozila, když jsem objevila, že postele rodičů zejí prázdnotou. Abych se opravdu přesvědčila, že tam nejsou, rozházela jsem jejich pečlivě ustlanou peřinu a jako na obranu ji hodila tam, kde jsem si myslela, že by daná osoba mohla být. Jenže ta mezitím zmizela. Nebo mě minimálně nepronásledovala.
Při své hrůze jsem ani nebyla schopná myslet na to, kde vlastně rodiče v tuto hodinu jsou. Vrátila jsem se pomalu do předsíně. A náhle jsem si všimla, že ze dveří od špajzu a od záchodu vychází světlo. Zvolila jsem dveře od špajzu a pomalu jsem je otevřela. Vyvalilo se na mě světlo a za ním i můj táta. Místnost však byla jinak úplně prázdná. Veškeré poličky byly vybílené. Od jídla až po saponáty tam nezůstalo nic.
"Proč jste mi nepřišli pomoct?!" vyčetla jsem svému otci. Nadělala jsem při svém "útěku" docela dost hluku, tak mě udivilo, že se nikdo nezajímal, co se to děje.
"Nebyl důvod. Měla by ses začít trochu víc osamostatňovat," odpověděl klidně.
"Co? Nechali byste mě napospas tý divný ženský?" vyčetla jsem mu.
"Tady nikdo nebyl a ani tu nikdo není."
Pomalu mi začalo docházet, co se to děje. Tohle všechno se stalo pouze v mých představách. Nikdo nás v noci nenavštívil, žádná ženská se nekrčila za dveřmi. Vše se to stalo jen v mé mysli a to může znamenat jediné - zbláznila jsem se.
Bylo toho na mě moc, svezla jsem se na zem a začala jsem vzlykat. Začalo mi totiž docházet, že tohle se stane každou noc. Už nikdy nebudu moct pořádně spát. Vždycky se stane něco podobného. Smysl mého života se najednou smrskl do neviditelné částečky, tak nicotné, že se mi z toho až zvedal žaludek.
Rodiče se na mě koukali skoro až znechuceně. Byli to skoro spíš cizí lidé. Nepoznávala jsem je. Připadala jsem si jako příšera, jako černá ovce rodiny.
A se z mých úst začal linou děsivý smích. Ve své mysli jsem stále brečela, ale jako by se vzlyk v krku přeměnil na smích. Jako by někdo jiný ovládal mé tělo a nutil ho se smát. Pak mě někdo vzal do náručí a odášel mě pryč. A pak jsem ztratila vědomí...

A nebo bych to mohla zakončit ještě jinak: "A pak jsem se probudila..."
Nevím, kdy přesně se mi tento sen zdál, ale není to tak dávno. Každopádně je to ten typ snu, po kterém se cítíte ještě vyčerpanější, než když jste šli spát. Nebýt toho kostela na začátku, tak si snad budu myslet, že se to opravdu stalo a já jsem zešílela. :D Ale proč jsem ho sem napsala má jiný důvod. Jde hlavně o to, že to je jeden z mála mých snů, který jakžtakž navazuje nebo který řeší pořád jedno a to samé téma.
Nejděsivější ovšem byly ty pocity, když jsem zjišťovala, že jsem šílená. To by tomu člověk vážně skoro uvěřil! :D
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 magicforever magicforever | Web | 2. června 2012 v 9:49 | Reagovat

Mňa si teda najprv dostala :D Postupne mi však už začílo dochádzať, že to bol ,pravdepodobne, iba sen.
Najhoršie sú podľa mňa tie, pri ktorých nevieš či je to sen, alebo skutočnosť...Z takých som vždy parádne zmätená :-D

2 Byakko Byakko | Web | 2. června 2012 v 11:17 | Reagovat

[1]: Jo, přesně tak... Nebýt toho kostela, tak by mi asi chvilku trvalo, než by mi došlo, že to byl jenom sen... :D
Ale ze všeho nejvíc nesnáším, když mám udělat nějakou věc, kterou nechci dělat (například napsat sloh na fj) a zdá se mi, že už to mám hotové. To se pak člověk probudí s úžasným pocitem, že má všechno hotové a najednou si uvědomí, že to byl vlastně jenom sen... :D

3 magicforever magicforever | Web | 4. června 2012 v 15:09 | Reagovat

[2]: Tak, to je naozaj kruté... :D

4 C.V.O.K. C.V.O.K. | Web | 28. září 2012 v 16:35 | Reagovat

Tak to bolo vážne desivé! Skvelý námet na psychofilm. Pokračovanie nebude? Nie, žartujem. :) Sny. Veľmi zaujímavá vec. Vždy ľutujem že v tak triviálnej veci ako spánok vybočujem z radov, vždy ľutujem, že mne s anikdy nič nesnívalo. Ľutujem že nemôžem plne pochopiť ako si sa musela cítiť ale zároveň som rada, že s ato nestalo mne. V prípade nočných môr som rada že "mám iné spoje" ako to nazval lekár :D A som podobných katastrofických scénarov uchránená. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama