Pomocník smrti IV. kapitola

17. prosince 2011 v 20:08 | Byakko |  Pomocník smrti (povídka)
Dneska byla cesta do školy obzvláště úmorná. Aby mi Matt půjčil nabíječku, musela jsem mu slíbit, že se s ním budu bavit. Takže to znamenalo, že s ním budu muset všude chodit. (Asi budu potřebovat často na záchod!)
Jenže to nebylo to jediné, co mě tento den potkalo. Když jsem vstoupila (s Mattem za zadkem) do zelených dveří školy, vyběhla proti mně ubrečená Terka.
"Proboha, co se zase stalo?" obrátila jsem oči v sloup.
"Víš, proč nebyla včera Klára ve škole?" zeptala se mě mezi vzlyky.
"Ne," odpověděla jsem znuděně.
"Protože ji ten vrah zabil v neděli večer!!!!" vykřikla. "A Kája… Kája…"
"Co je s Kájou?" Mozek mi začal pracovat na plné obrátky. Napadlo mě totiž, že by za tím vším mohl být pan Sadílek. Co když byla tak moc otravná, že ji prostě zabil? A měl i nějaké nepříjemné zážitky s předchozími oběťmi? Navíc, když týrá paní Tajtrdlíkovou.

"Ta zemřela včera večer!"
Tak teď už jsem přemýšlela tak usilovně, až mi od hlavy stoupaly zelené obláčky páry. Co když to nebyl pan Sadílek, ale samotný pan otravný Matt? Včera vypadal dost otráveně, když se ho Kája chytla. Nebo co když to dělají oba dva? A teď jsem na jejich seznamu obětí napsaná já? Vyděšeně jsem se podívala nejdřív na Terku, pak na Matta a utekla jsem na dámské záchodky.
Ne, to nemůže být pravda! Matt byl přece celý večer se mnou. A pak jsem si vzpomněla na ten červený flek na jeho
tričku. Co když to byla krev Káji? A proč ho pan Sadílek nastěhoval ke mně do pokoje? Proč?
Zvedla jsem se a šla si opláchnout svůj zelený obličej (bylo mi z toho všeho vážně špatně). Podívala jsem se na sebe do zrcadla.
"Kája je mrtvá," zašeptala jsem, "kdo z nás je teď na řadě?" Přestává to být sranda.
"Uhni!" ozvalo se za mnou. Nějaká peroxidová blondýnka se domáhala zrcadla a já jsem jí stála v cestě. Měla vedle sebe ještě kamarádku, řešily své vlasy.
"Dneska jdu k holiči, udělá mi zelený melír. Jupí, jupí, jupinky!" oznámila slečna blonďatá své mlčenlivé kamarádce. Ty maj teda starosti, pomyslela jsem si. Jupí, jupí, jupinky…
Vešla jsem do třídy a otráveně si sedla vedle Matta. V nose mě štípal pach jeho voňavky. Bože, musí se pořád tak vonět?!
"Jsi v pořádku?" zeptal se mě starostlivě a chytnul mě za ruku.
"Nestarej se," odsekla jsem, podívala jsem se na učitele, který právě vcházel do třídy, a začala jsem kousat svou zelenou propisku.
Co se dělo ve škole, si vůbec nepamatuji. Byl to zase den plný zbytečných řečí o úplně zbytečných lidech či úkazech a já vážně neměla náladu to poslouchat. Neustále jsem musela přemýšlet nad tím, že se mnou možná sériový vrah sdílí jednu ložnici. (Dobře, je to pořád jenom pokoj, ale ložnice zní mnohem víc tajemně.)
Po zazvonění jsem se odebrala ke skříňkám, abych si vyndala učebnice na příští hodinu. Když jsem se marně snažila vyklínit učebnici fyziky zpod mého bordelu, vypadla na mě halda věcí. Vztekle jsem se snažila věci naházet zpět do skříňky, když mi do oka padlo zelené ucho okousané od červa. Jasně jsem poznala, že to musí být Kájin přívěšek. Takovou odpornou věc mohla nosit jedině ona! Ale jak se to dostalo do mojí skříňky? Asi jsem jí to zapomněla vrátit, když si to u mně schovávala na těláku. Je to sice příšerný přívěšek, ale je to jediná vzpomínka na Káju, proto jsem si ho dala na krk.
Cestou domů jsem přemýšlela, co budu dělat s Mattem (naštěstí měl školu o hodinu dýl, než já, takže jsem mohla jít sama). Jak se před ním mám ochránit? Možná bych měla spát s nožem, nebo radši s pepřovým sprejem. Představa toho, že bych měla na svém hrobu napsáno: "Ve spánku se probodla nožem, kterým se chtěla ochránit před vrahem," mě vyděsila.
Když jsem dorazila domů, rozhodla jsem se, že si trochu uklidím. Svoje oblečení bych mohla přehazovat vidlemi, jak se tam postupně nakupilo. Jenže mi do pokoje vpadnul Alex. Sjel mě pohledem od hlavy až k patě. Pak se zakřenil, ukázal směrem k jedné hromadě mého oblečení a s odporem prohlásil: "FUJ!"
Potom se otočil a odkráčel zase pryč. Vůbec jsem nechápala, co tenhle jeho výstup měl znamenat. Pak jsem se podívala směrem, kam ukazoval. Původně jsem si myslela, že se mu nelíbí můj nepořádek. Ale pak jsem zaostřila na své zelené tričko. Na první pohled vypadalo úplně normálně. Potom jsem ale uviděla, jak se na něm stkví odporný zelený flek. Dostala jsem vztek na Kláru. Ty její nudle stříkaly všemi směry a teď mám JÁ špinavé tričko!
"Sakra," ulevila jsem si.
S odporem jsem vyhodila své tričko z okna. A v tu chvíli do pokoje vkročil Matt.
"Víš, že Alex s panem Sadílkem odjeli na nějakou obchodní cestu?"
"Víš, co to znamená?" zeptal se mě po chvíli, když jsem neodpovídala, protože jsem nechápala, proč mi to vlastně říká.
"To teda fakt nevim," odpověděla jsem mu otráveně.
"Že budeme mít celej tejden tenhle dům jenom pro sebe!"
"A co Tim?" vítězoslavně jsem prohlásila. Nechápavě se na mě podíval. Už jsem si myslela, že jsem tuhle bitvu vyhrála. Jenže s pronesením dalších jeho slov mi ztuhl úsměv na tváři.
"Ty to nevíš? On přece odjel hned v pondělí ráno, protože mu to tady všechno připomínalo Boba!"
"To je teda fakt bezva!" nesdílela jsem jeho radost, vzala jsem si věci a přestěhovala jsem se do Alexova pokoje.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama