Prosinec 2011

Pomocník smrti V. kapitola

24. prosince 2011 v 22:08 | Byakko |  Pomocník smrti (povídka)
Tak když jsou ty Vánoce.. Tak další díl o den dřív? :) Ano, tentokrát je to poslední díl... Tak doufám, že se Vám bude líbit! Byakko&Gauri


Konečně jsem se po dlouhé době zase pořádně vyspala. Když jsem sdílela pokoj s Mattem, tak mě štípal do nosu pach jeho parfému nebo mě budilo jeho hlasité chrápání. A to už nemluvím o tom, že si povídá ze spaní. Nekecám. Nejméně desetkrát za noc zamumlá to děsný slovo. Trololo. Prostě hrůza! Proto jsem uvítala prázdný pokoj.
Bála jsem se, že mě dnes v noci zabije, a tak jsem dveře od Alexova pokoje zamkla, za kliku jsem zasekla golfovou hůl a postavila před ně pro jistotu ještě židli. A pak jsem se s čistou hlavou odebrala do říše snů, kde jsem létala.
"Co si dáš k snídani?" zeptal se mě Matt, když jsem se dopotácela do kuchyně.
"Krupicovou kaši s kečupem," usmála jsem se na něj vděčně (né proto, že mi chtěl udělat snídani, ale proto, že mě nezabil).
"Kečup! Furt jen ten kečup! Tím, že se futruješ tím kečupem, mám ušpiněný svoje nejoblíbenější triko! A dneska se slečna Tajtrdlíková nedostavila do práce, takže mi ho ani nemá kdo vyprat."
"Chudáčku!" politovala jsem ho ironicky.
"To není vtipný!"
Zamyšleně mi vařil krupicovou kaši a já jsem se spokojeně posadila ke stolu.
"Došel kečup," ozvalo se po chvíli.
"Ještě jeden je ve špajzu," odpověděla jsem mu mile. Co to s člověkem hned udělá, když se po dlouhé době konečně pořádně vyspí.
"Hmm," zabručel a vydal se směrem ke špajzu. Najednou se ozvala příšerná rána.
"Co blbneš?" zařvala jsem směrem k němu. Vůbec jsem se neobtěžovala s tím, že bych se na něj šla podívat.
"Nějakej debil tu něco rozlil a já jsem po tom uklouzl."
Zasmála jsem se pro sebe.
"A hrozně to smrdí!" ozvalo se po chvíli. Aspoň pro něco byla ta Timova loužička dobrá. Už mi ani nevadilo, že dočista zmizel a zanechal po sobě jenom ji.
Ve škole mě uvítala usmívající se Anička.
"Hezkej náhrdelník," řekla a ukázala na ucho, které se mi houpalo na krku. To je celá Anička, některé věci jí nedocházejí, nevzpomíná si, že dřív patřil Káje. Neměla jsem ale sílu jí to vysvětlovat. A tak jsem jen smutně poděkovala.
Po obědě, na kterém jsem si uvědomila, že Matt umí docela dobře vařit, mě kdosi zatáhnul do prázdné třídy. Polil mě strach, když jsem ucítila Mattovu novou voňavku.
"Já ještě nechci umřít!" řekla jsem mu. Pobaveně se na mě podíval:
"Kdo říká, že umřeš právě teď?" Zatřásla jsem se. "Něco jsem pro tebe zjistil," pokračoval Matt.
"Co?" zeptala jsem se se snahou o pevný a sebevědomý tón, aby nepoznal, jak moc se ho bojím (ještěže mám svůj zelený pepřový sprej schovaný v kapse).
"Už vím, kdo je to Tryndamere!" oznámil mi vítězoslavně a hned dodal:"Je to postava z Lolka."
"Co? Lolka?"
"To je počítačová hra. Celej její název je League of legends."
"Wow! Jak jsi to zjistil?" zeptala jsem se ho se zájmem. Tohle na mě vážně udělalo dojem.
"Mám své zdroje!" odpověděl mi s tajemným úsměvem ve tváři.
"Hej!" vykřikla jsem se smíchem a začala jsem ho lochtat.
"Ne! Ne! Přestaň, já ti to řeknu! To strašně lochtá!" nemohl se přestat smát. Asi po deseti minutách jsem se nad ním smilovala.
"Tak co? Řekneš mi to?" usmála jsem se.
"No…" zaváhal. Ale když jsem se na něj výhružně podívala, pokračoval. "Vloupal jsem se do kanceláře pana Sadílka a trochu jsem prozkoumal tu jeho hru."
"Téda! To bych do tebe fakt neřekla!" obdivovala jsem ho. Usmál se a vzal mě za ruku, neucukla jsem.
"Myslím, že si zasloužím odměnu," zašeptal a přiblížil se ke mně, "když jsem kvůli Tobě tak riskoval."
"Jo? A co by sis tak představoval?" zeptala jsem se a zachvěla se, když jsem si uvědomila, jak blízko je. Najednou mi kvantum jeho voňavky připadalo docela sexy, alespoň nesmrděl, tak jako ostatní kluci ze třídy.
Jeho obličej byl pořád blíž a blíž a už to vypadalo, že se mě chystá políbit, když do třídy vrazila blondýna se zeleným melírem.
"Tady je volno," zvolala vesele," jupí, jupí, ju.." poslední slovo nedořekla, protože si všimla nás.
"Pojď jinam," řekl kluk, kterého držela za ruku," tady už to zabral někdo jinej," švihnul pohledem po Mattovi.
"…pinky!" dořekla peroxidka a odkráčela pryč v závěsu se svým klukem.
Cítila jsem se zklamaná. Zazvonilo totiž na další hodinu. Otráveně jsem se odebrala do třídy.
Hned jak jsem přišla domů, schovala jsem se do svého pokoje. Byla jsem zmatená. Jak bych mohla…? To přece není možný! Jak by mě mohl okouzlit Matt? Jak to, že zrovna Matt? Vždyť je to přeci vrah! Já přece nemůžu!
Schoulila jsem se na Alexově posteli a přemýšlela jsem nad tím, co budu dělat. Najednou se ozvalo zaklepání. Zatajila jsem dech.
"Dále?" řekla jsem trochu s otázkou v hlase. Do pokoje se snažil někdo vstoupit, ale samozřejmě nemohl, protože jsem dveře velmi chytře zabarikádovala.
No, dobře. Zas tak dobře provedená práce to nebyla, protože než jsem se stihla zvednout z postele, dotyčný se dostal do pokoje.
"Nesu špatné zprávy," vypadlo z Matta hned, jak vešel dovnitř. "Ten vrah zavraždil slečnu Tajtrdlíkovou!"
"Sakra! Kdo mi teď bude dělat kaši s kečupem?!" zhrozila jsem se.
"A kdo mi vypere moje špinavý prádlo?!" přisadil si Matt. A pak se najednou na mě zlověstně podíval.
"Ne, já vážně ještě nechci umřít!" vyděsila jsem se.
Matt se zasmál. "Nechci, abys umírala. Stačí mi, když mi vypereš moje prádlo! A já ti za to budu vařit krupicovou kaši s kečupem."
Zašklebila jsem se. Prát špinavé prádlo? Já???
"Prosíííím!" řekl, když viděl, jak usilovně přemýšlím.
"Tak dobře," svolila jsem nakonec. Usmál se na mě a chtěl odejít z pokoje. Chytla jsem ho za ruku.
"Nechceš tu dneska zůstat se mnou?" slyšela jsem sama sebe, jak říkám. Já jsem opravdu děsná! Pozvu si vraha přímo do svého pokoje!
"Copak? Chceš pokračovat v tom, co jsme nestihli ve škole?" zeptal se a ovinul svou ruku kolem mého pasu.
Jasně, že nechci! Křičela jsem sama na sebe. Jenže jsem nedokázala vydat ani hlásku. Jeho úsměv mě dočista paralyzoval. Takže jsem se na něj jenom tupě usmála. Navíc bych lhala i sama sobě, kdybych si nepřiznala, že mi jeho objetí bylo příjemné. Podívala jsem se mu smutně do jeho zelených očí. Jeho pohled mě úplně ochromil, nemohla jsem ze sebe vydat ani slovo. Proč? Proč tak kouzelnej kluk musí zabíjet?
Jeho druhá ruka mi začala prohrabovat vlasy. Přitáhnul si mě k sobě a něžně mě políbil. A tím úplně zničil poslední naději, že bych ho snad mohla odmítnout. Položil mě na postel a lehl si na mě.
"Vždyť já ani nevím, jak se jmenuješ," zasmál se. Usmála jsem se a něžně jsem mu zašeptala do ucha:
"Trololo."
Sundala jsem mu tričko a rozhodla jsem se, že jeho temnou stránku budu řešit, až později. Teď už to nevypadá na to, že by mě chtěl zabít. Prozatím…
Probrala jsem se asi kolem poledne. Cítila jsem se docela vyčerpaně, ale ulevilo se mi, když jsem si uvědomila, že jsem stále živá. Nebo snad nejsem?
Po rukou mi stékala rudá krev. A co to mám v ruce? Zhrozila jsem se! Pevně jsem svírala kuchyňský nůž se zelenou rukojetí. Můj pohled sklouzl na Matta. Ležel s překvapeným výrazem ve tváři a s krvavou ránou na břiše. Je mrtev, došlo mi.
Sériový vrah zase útočil. A zřejmě to nebyl Matt. Ale jak je to možný? Jak se sem mohl dostat? A proč nezabil i mě? A kdo to vůbec může být? Tyto otázky mi probíhaly hlavou bleskovou rychlostí.
Přece to nejsem já. Nebo snad jo? Zamyšleně jsem se poškrábala nožem na hlavě.

Vysavač - úžasný společník během Vánočních svátků!

24. prosince 2011 v 13:28 | Byakko |  Tomu se říká život...

Jak já miluji zvuk vysavače! Upřímně, nejsem zrovna moc nadšená do uklízení (a to ani nemluvím o tom, že jako malá jsem se vysavače bála - což teda nechápu proč, protože takovou hroudu sádla by ubohý vysavač nepozřel), ale zkuste se někdy zaposlouchat do toho libého zvuku, který náš přítel vydává. Fajn, to taky není nic moc, ale pořád je to dostačující zvuk k tomu, aby přehlušil ten šílený paskvil, co se line od mámy z kuchyně. Ano, mluvím tu o vánočních koledách...
Uznávám, v den Vánoc je docela normální, že se poslouchají koledy. Jenže... Víte co... No.. Nepřijde vám taky, že je to všechno na jedno brdo? Text u všech koled vyjadřuje stejný smysl (nebo je naprosto nesmyslný), hudba je úplně stejná a celý je to takový utahaný.
Na druhou stranu, je trochu zvláštní, že když přijdete do školky, děti vám řeknou, že jedinou koledu kterou znají, je: Vánoce jsou tady, Vánoce jsou tady, coca-colu si vychutnej! - Což by vlastně pro mě mohlo být docela dobré, ne? S postupem času by to znamenalo, že veškeré vánoční koledy vymizejí! :D
Jinak přeji všem krásné prožití vánočních svátků a pořádně si užijte rok 2012 (i přes to, že nebude poslední! :))



Pomocník smrti IV. kapitola

17. prosince 2011 v 20:08 | Byakko |  Pomocník smrti (povídka)
Dneska byla cesta do školy obzvláště úmorná. Aby mi Matt půjčil nabíječku, musela jsem mu slíbit, že se s ním budu bavit. Takže to znamenalo, že s ním budu muset všude chodit. (Asi budu potřebovat často na záchod!)
Jenže to nebylo to jediné, co mě tento den potkalo. Když jsem vstoupila (s Mattem za zadkem) do zelených dveří školy, vyběhla proti mně ubrečená Terka.
"Proboha, co se zase stalo?" obrátila jsem oči v sloup.
"Víš, proč nebyla včera Klára ve škole?" zeptala se mě mezi vzlyky.
"Ne," odpověděla jsem znuděně.
"Protože ji ten vrah zabil v neděli večer!!!!" vykřikla. "A Kája… Kája…"
"Co je s Kájou?" Mozek mi začal pracovat na plné obrátky. Napadlo mě totiž, že by za tím vším mohl být pan Sadílek. Co když byla tak moc otravná, že ji prostě zabil? A měl i nějaké nepříjemné zážitky s předchozími oběťmi? Navíc, když týrá paní Tajtrdlíkovou.