Un petit ange déchu

28. listopadu 2011 v 22:03 | Byakko |  Tomu se říká život...
Nikdy jsem neměla ráda pondělí. Pondělí, to je takový den, který by se snad měl zakázat. Snad vždycky se mi v tento den přihodilo něco nemálo příjemného. A dnešek nebyl výjimkou...

Všechno to začalo, když jsem si mírně ospalá zlomila o oko tužku. Prostě se na mě ta černá věc celá rozšklebila a já nemohla dělat nic jiného, než kdesi vyhrabat nějakou jinou tužku na oči. I taková věc dokáže člověka mírně rozladit a to jsem ještě nevěděla, co na mě čeká venku.
Výjimečně jsem vycházela z domu včas. Dokonce en avance, jak by řekli Francouzi. Jenže všechno dobré je pro něco zlé... (Dobře, vím, že je to naopak, ale teď se mi to hodí takhle...)
Šinu si to jako hlemýžď za poslechu Within Temtation na tramvaj. Už jsem skoro u dvěří, když to se najednou ze tmy (zas taková tma teda už nebyla, no...) jakási neforemná ženská. Všechno oblečení na ní tak divně viselo a z jejího urputně zamyšleného výrazu běhal mráz po zádech. Člověk by čekal, že když se tak krásně a předvídatelně plouží ke svému dopravnímu prostředku, mohli by se mu spěchající davy aspoň pokusit uhnout. Kór, když má tak zničený úsměv ve tváři, jako jsem měla já (hm... úsměv to sice postrádalo, ale zničeného rázu to zcela určitě bylo). Jenže tahle bába do mě vrazilo tou největší silou, jakou mohla, až mi to skoro vyrazilo dech a já svou skvělou tramvaj málem nestihla. Na zadávání jsem byla moc líná, tak jsem se akorát ještě víc zachmuřila, čímž jsem na sebe upoutala možná ještě větší pozornost, než kdybych opravdu vyřkla pár sprostých slov.
A pak... Pak jsem byla skoro smutná, že jsem tu tramvaj stihla. Byla totiž nacpaná k prasknutí a nechápu proč, ale byla plná jakýchsi malých dětí, které měly takový zbláštní kukuč, až mi to nahánělo strach. Se svými aktovkami do mě neustále narážely, jako kdybych byla nějaký boxovací pytel a jsem si skoro jistá, že tím opravdu nejsem...
No co... Na správné zastávce jsem vystoupila a vešla do školy. Tam jsem zase chvilku poslouchala řeči o tom, že teď musím vstávat o hodně dřív, když mám tak "skvělé" boty (jo, Steelky se vážně dlouho rozvazují a zavazují, ale jsou to ty nejlepší boty, co jsem kdy měla!).
Později jsem začala vyzvídat, co bylo v testu z fyziky, protože jsem ho měla následující den psát. Což v podstatě znamenalo, že jsem se během francouzštiny, zeměpisu, ZSV a hudebky učila fyziku (ne, že by mi to nějak pomohlo, ale aspoň pro ten pocit, že jo...).
Zapomněla jsem se zmínit ještě o tom, že během prvních dvou hodin do mě stačily vrazit další dva lidi. To jsem snad neviditelná nebo co?! A kdyby aspoň zabučeli něco jako omluvu... Ne, na to oni asi nemají mozek...
Co se dělo poslední čtyři hodiny vlastně vůbec nevím... Třeštila mi hlava, měla jsem hlad a už vůbec jsem neměla chuť na učení. Takže si ani nepamatuji, jestli do mě ještě někdo vrazil nebo jestli se mi stalo něco tomu podobně nepříjemného...
No, a potom přišel na řadu sraz s Gauri. I přes to, že jsem měla obědovečeři hned, jak jsem se vrátila domů, pocit hladu ve mně přežíval (a jsem si docela jistá, že jsem hlad už určitě neměla). Proto jsme se vydaly k nejbližšímu obchůdku s jídlem, abychom si koupily naše oblíbené sušenky Disco. Až potom, co jsem se sušenkami natláskaly, mi došlo, že jsem vůbec hlad neměla a že je mi spíš docela špatně... Ale říkala jsem si, že je to stejně docela jedno.
O tom, že obchod, kvůli kterému jsme vlastně šly ven, byl zavřený, se snad ani zmiňovat nebudu... Ale po cestě zpátky jsem kdesi někde ztratila knoflík od kabátu. A jelikož je můj kabát "jediné štěstí, co mě na tomto světě potkalo" (a když jsem před pár lidmi pronesla tuto větu, bylo v jejich očích vidět zklamání... Copak se dá žárlit i na polorazpadlý kabát?!), dala jsem se do hledání. Jenže to moc nešlo... Bohužel, oči mi ve tmě ještě nesvítí, takže jsem houby viděla a nic jsem nenašla. A to jsem se ještě ani nezmínila o tom, že když jsem si svým stařičkým mobilem, několikrát děděným, chtěla marně posvítit na cestu, odeslala jsem při tom 7 prázdných esemesek jedné kamarádce. Takže to znamená, že mé volné SMS jsou již na měsíc prosinec v tahu... Sakra...
Jenže můj kabát je tak milovaný a privilegovaný, že jsem se rozhodla, že jeho tak důležitou část, jako je knoflík, prostě nemůžu ztratit (protože to je to samé, jako kdyby člověk ztratil třeba ucho nebo nos), vydám se zítra na další pátrání. Takže až uvidíte holku, co leze po kolenou v bahně a hledá svůj ztracený knoflík, pravděpodobně to bude bláznivá Byakko, která se rozhodla, že už se nikdy nehodlá vzdát! Protože jsem Un petit ange déchu!

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Gauri Gauri | Web | 3. prosince 2011 v 12:56 | Reagovat

Každej má občas svůj blbej den. :-)Ale nás dvě nic takovýho nesmí rozházet! Víš proč? Protože my jsme na to dvě! :-)

2 Byakko Byakko | Web | 3. prosince 2011 v 15:41 | Reagovat

[1]: Mě to ani tak nerozházelo jako spíš pobavilo. (No dobře, když jsem ztratila ten knoflík, nějakou dobu jsem po tom musela být dost rozladěná... xD). A já jsem možná ráda, že se to stalo, alespoň jsem měla o čem psát! :D
Jj, jsme dvě na všechny naše problémy, tím pádem jsme i dvě na to, abysme na ně napsaly parodie! :) :D

3 Tomáš Tomáš | E-mail | Web | 21. prosince 2011 v 23:55 | Reagovat

Já má takovej svej den blbec v úterý, nevyspání, práce, cesta do Prahy. Ale na to tvoje pondělí to asi nemá. Pěkně napsáno. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama