Pomocník smrti II. kapitola

20. listopadu 2011 v 20:24 | Byakko&Gauri |  Pomocník smrti (povídka)
Tak tohle by měl být druhý díl naší povídkou s Gauri. A vážně bych vám doporučovala napsat si také na svůj život parodii. Člověk si totiž po tom připadá, jako by létal! :)


Buch, buch, buch, buch! Znělo dlouhou tmavou chodbou. Copak mě ten idiot neslyší? Moc dobře vím, že tam je! To musí být nějaké nedorozumění pomyslela jsem si, když jsem si vzpomněla na Matta, který nedbal na nudle pokrývající podlahu a položil si do nich svůj velký zelený batoh.
Když už jsem to chtěla vzdát (no dobře, já se nikdy nevzdávám!), ozval se zevnitř nepřítomný hlas: "Je otevřeno!"
Se sarkasmem jsem vstoupila do dveří. Pan Sadílek seděl ve svém dokonale padnutém obleku za počítačem a zběsile mačkal veškerá tlačítka na klávesnici. Měl co dělat, aby se mu tam nepletla kravata.
Když jsem přistoupila blíž, zjistila jsem, že náš pan majitel hraje hru "League of legends". A řekla bych, že mu to zrovna moc nejde.
"Pane Sadílku, mohl byste se mi chvilku věnovat?" zeptala jsem se ho důrazně.
"Jasně, co chceš?" řekl naprosto nepřítomně.
"Proč jste vyhodil mojí spolubydlící Kláru?"
"Zasranej Tryndamere!" zaklel pan Sadílek.
"Pane Sadílku," zopakovala jsem rádoby trpělivým tónem, "proč jste vyhodil Kláru a místo ní mi tam nastěhoval nějakýho drzouna?" Panu Sadílkovi se na obrazovce objevil velký nápis Defeat, otočil se ke mně a řekl mi: "Klára mě už naučila všechno, co jsem potřeboval." Nechápavě jsem se na něj podívala. "A co se týče toho chlapce, nikde jinde pro něj nemám místo."
"Jak to, že ne? Vždyť je tady ještě šestnáct volnejch pokojů!"
"Tak hele," podíval se na mě vyčerpaně "prostě bude bydlet u tebe, konec diskuse."
Vycouvala jsem poraženě z pokoje. Než jsem zavřela dveře, zaslechla jsem ještě jak si pro sebe tiše povídá: "To jsou takoví noobové."
Vrátila jsem se do svého pokoje. Matt ležel na posteli a něco si četl. Podíval se na mě.
"Nevíš, co je to Trindamér?" zeptala jsem se ho.
"Není to něco z chemie?" odpověděl mi otázkou. Vypadalo to, že o tom taky houby ví. Ale pochybuji, že by pan Sadílek zrovna v tu chvíli nadával na chemickou sloučeninu.
Pak jsem si uvědomila, že jsem vlastně na Matta naštvaná a že to ode dneška bude můj spolubydlící.
"Fajn," začala jsem svůj proslov, "jelikož od teď budeme sdílet jeden pokoj, měly bysme si ujasnit pár věcí. Za prvé, mezi osmou a devátou hodinou večerní tě tu nechci vidět. Potřebuju taky trochu soukromí. Stůl a skříň patří mně, klidně si nech židli, tu nepotřebuju. A ráno tě nechci vidět v koupelně!"
Díval se na mě docela nechápavě, tak jsem dodala: "Je ti to jasný?" Neodpovídal mi, a tak jsem ještě výhružně zavrčela: "Jinak z nás nebudou kamarádi."
"Okej. Jasný," vypadlo z něj konečně.
Tenhle den je fakt příšernej, pomyslela jsem si a šla si udělat svojí oblíbenou pochoutku. Proč jsou tady všichni tak divní? Copak jsem tady jedinej normální člověk? Zakousla jsem se do čokolády namočené v kečupu.
V tu ránu vpadnul do našeho pokoje Tim. Zápach jeho mokrých kalhot nám obsadil pokoj. Matt vytáhnul pánský deodorant a začal se s ním ohánět jako se zbraní. Timovi tekly po tváři obrovské slzy.
"Co se děje??" zeptala jsem se.
"Bob..Bob je…"
"Co??"
"Bob je mrtvej! Zabilo ho to! Říkal jsem mu, ať to nepije, ale on byl přesvědčenej, že jsme konečně namíchaly elixír neviditelnosti, proto ho nikdo celej den neviděl! Ale teď jsem šel do sklepa pro další mrkev do mého lektvaru proti beďarům a našel jsem tam Boba, jak visí na šňůře od nabíječky. Je mrtvej!!"
Sice jsem nepochopila, jak s jeho smrtí souvisí ten elixír neviditelnosti, ale došlo mi něco jiného. Náš sériový vrah dnes v noci zase útočil. A já si myslela, že když je ten víkend, tak ani vrazi nepracují.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Luciebeth Lonely (Samotářka) Luciebeth Lonely (Samotářka) | E-mail | Web | 24. listopadu 2011 v 20:29 | Reagovat

Zajímavé a napínavé!
Jenom si dovolím dodat, že se mi moc nelíbí příjmení Sadílek. Ruší to víceméně napínavou dějovou linii příběhu, tohle příjmení bych dodala spíš do nějaké parodie, nebo humorný povídky.

PS: Jak se dá do dveří vstoupit se sarkasmem? Dodala bych např. se sarkasmem ve tváři, nebo tak.

PPS: Až na těchhle pár drobností se mi povídka moc líbí! :)

2 Byakko Byakko | Web | 24. listopadu 2011 v 21:28 | Reagovat

[1]: Díky, díky! :)
No, ono v podstatě je těžko říct, co to vlastně má být... Jestli parodie či nějaký horor... xD Jak jsem psala u prvního dílu, vzniklo to tak, že každá z nás napsala jednu větu a vzešlo z toho tohle... xD

3 Gauri Gauri | Web | 24. listopadu 2011 v 23:15 | Reagovat

[1]: Děkujéém! :) Ono tohle tak trošku parodie je, takže tam podle mě zas tak "Sadílek" nevadí.
Jsem ráda, že se povídka líbí! ;-)

4 Zoocy(Shaxe) Zoocy(Shaxe) | Web | 11. května 2012 v 17:48 | Reagovat

Hej no...ten Sadílek znie veľmi, veľmi... divne... No a ešte stále to je pre mňa chaotické :D:D:D:D ...Ako ono riadi im tam seriový vrah a nikto si z toho nič nerobí a ako ste pre pána kráľa dokázali vymyslieť takých humusných ludí... Akoze pošikaný chalan, ktorý sa neprezlečie? Alebo tiee sople...fuj ci boha... To ste mali dať varovanie :D nie každý to znesie také čítať... Ono aj fakt to vyzerá ako paródia, pretože sú tam dosť zvláštne postavy. :D Ale názov vyzeral tak pútavo...

5 Byakko Byakko | Web | 11. května 2012 v 21:40 | Reagovat

[4]: To víš, má to být naprosto to nejabsurdnější, protože to tak trochu popisuje absurdity mého a Gauřina života. Samozřejmě je to velice zveličené.. :D Děláme si tam trošku srandu z lidí, co známe (většinou ze svých přátel :D ) a hlavně teda ze sebe... Skoro bych řekla, že to lidem nemůže nic říct, protože ty vtipy v tom jsou skryté a poznáme je jedině my dvě... Ale to jsme si uvědomily až později... :D ale tak doufám, že to není moc nudné čtení... :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama