Říjen 2011

Pád - Lauren Kateová

23. října 2011 v 12:22 | Byakko |  Knihy
Úplně nevím, jak vám mám prezentovat tuto knížku, aniž bych vám prozradila něco, co by ji učinilo ještě nudnější, než je. Dobře, asi bych neměla používat zrovna slovo "nudná", ale je fakt, že to je knížka, kterou si přečtete, odložíte a později si na ni už ani nevzpomenete. Veškerý děj je popsaný tak nějak suše a člověka ani úplně nezajímá, co se stane dál. Všechno je už od začátku jasné a možná proto autorka zabila určitou postavu, aby děj trochu oživila. Ale ani tahle smrt nebyla nic moc. Prostě jen jeden člověk mrtvý a žádné divadýlko se kolem toho dít nebude. Rozhodně vás to nijak nerozesmutní, jako by se stalo v kterékoliv jiné knížce. Ale teď, co se v knížce vůbec děje.

Příběh vypráví o sedmnáctileté dívce jménem Luce. Dostává se do internátní školy Meče & kříže, což je vlastně polepšovna pro mladistvé delikventy. Luce se tam vůbec nechce. Už od začátku čtenář pozná, že ona tam vlastně nepatří a že se tam dostala jen náhodou.
Luce se necítí úplně dobře v cizím prostředí. Spolužáci a spolužačky jsou vesměs drzí a největší šok pro Luce je, že nemůže používat svůj mobilní telefon, což ji úplně odtrhne od okolního světa. Nakonec se začne bavit s mírně potrhlou Arriane a s trošku prostorově výraznější Penn, která ráda strká nos tam, kam nemá.
Kdo ji ale zaujme, je Daniel. Má neustálou potřebu zjišťovat o něm informace. Připadá jí totiž, že ho už odněkud zná. A Penn ji samozřejmě s hledáním ráda pomáhá.
Nejvíc jí vadí, že se o ni Daniel vůbec nezajímá. Jako kdyby byla pro něj vzduch. Za to se kolem ní neustále motá Cam, kterého se nakonec vůbec nemůže zbavit. Jak to tedy dopadne? Spokojí se Luce s Camem nebo bude dál usilovat o nedostupného a "pana tajemného" Daniela? A odkud ho tedy zná, když je jasné, že se spolu nemohli nikdy setkat?

Barevné jako duha

12. října 2011 v 20:25 | Byakko |  Témata týdne
Když se řekne slovo pastelky, vybaví se mi hned mé dětství. Ta doba, kdy jsem neřešila nic jiného, než komu tuto mou milovanou věc půjčím. Pastelky pro mě byly vším a když měl někdo náhodou nějakou barvičku, kterou já jsem neměla, hned jsem začala žárlit a nepřestala jsem se vztekat, dokud jsem ji neměla také. (Což mi ne vždycky prošlo)
Je to ale zvláštní... Já takový amatér na kreslení... Ale v dětství jsem nedělala skoro nic jiného, než že jsem kreslila. (Ne, že by ty obrázky vypadaly nějak hezky - dokážete si asi představit výkresy pětiletého dítěte, které ještě ani není na kreslení nadané...)
S přibývajícími léty avšak má láska k pastelkám vymizela. Možná to bylo tím, že (jak už jsem zde zmínila) žádný malíř ze mě nebyl, není a ani nikdy nebude. I z mého penálu postupně ubývaly a ubývaly a dnes tam nenajdete nic jiného než pár propisek, dva zvýrazňovače, rozbité kružítko a několik neořezaných tužek...
Jako by postupem času můj život zešedivěl. Všechno mé smýšlení bylo ponořeno do temnoty. A tím pádem v něm není místo pro tak krásné a barevené věci, jako jsou pastelky...

Bez elektřiny

7. října 2011 v 21:09 | Byakko |  Témata týdne
Musím říct, že tohle téma mě velice zaujalo a nemálo jsem o něm přemýšlela. Život bez elektřiny... Je to v dnešní době vůbec možné?
Na to je odpověď asi docela jednoduchá. Samozřejmě, že není. Ale dokážeme si takový život vůbec představit?
Tady se nejedná jenom o to, že ztratíme naše drahocenná data, naše úžasné notebooky či multifunkční iPhony! (A to ani nemluvím o našich milovaných žehličkách či holících strojcích xD) Ne, tady jde o mnohem víc.
Elektřinu člověk využívá přibližně od devatenáctého století. V tomto období bylo vymyšleno mnoho elektrických spotřebičů (žárovka, telefon, generátor atd.), což bylo pro lidstvo značně pohodlné.
Dovedete si snad představit, že byste si po nocích svítili svíčkami? Že byste si každý den topili v kamnech, na kterých byste si i dělali večeři? Že už byste nemohli nadávat na to, že máte prázdnou ledničku, prtože by nic takového, jako je lednička, neexistovalo?
Mně to připadá nemožné. Začali jsme všichni brát elektřinu jako samozřejmost. A mnozí z nás by bez ní moc dlouho nepřežilo, kdyby nás najednou odpojili.
Tak nějak přemýšlím nad tím, co bych asi v tuto dobu dělala, kdybych neměla zapnutý svůj úžasný notebook. Pravděpodobně bych asi spala, protože bychom nesměli plýtvat svíčkami, protože ty jsou přece moc drahé. A jelikož už je kolem deváté večer a ještě ke všemu říjen, je tma jako v pytli a bez světla se člověk jen těžko obejde.
Jenže tu je ještě druhá možnost. Dejme tomu, že by se žádný Alessandro Giuseppe Antonio Anastasio Volta nepokoušel zrekonstruovat první baterii. A ani nikdo jiný by si nezahrával z elektřinou. Vždyť přeci blesk je "Hněv boží", s tím by obyčejný člověk neměl nic mít. Takže by nějaký jiný génius v úplně jiném oboru vynalezl něco jiného. Lidstvo by se dalo po jiné cestě a našlo by nějakou jinou energii, z které by mohlo čerpat. Teď bychom třeba dávno každý měli v domácnosti minimálně jednoho robota, který by za nás obstarával veškerou práci. My lidé bychom nic nedělali, protože proč taky, že?
Ale obávám se (i když je to možná naštěstí), že toto je krajně nepravděpodobné. Kdyby totiž nějaká tahle energie existovala, lidstvo by ji už dávno objevilo. Takže bychom měli být jedině rádi, že máme svou elektřinu a neměli bysme přemýšlet nad tím, jak by to vypadalo bez ní. To totiž stačí otevřít učebnici dějepisu; tam nám hezky vylíčí, jak to bez té naší kamarádky elektřiny vypadalo.

Elektrické auto

7. října 2011 v 20:40 | Byakko |  Tomu se říká život...
Stojím před domem a čekám, až se Gauri vybatolí z domu. Jen tak se procházím ve svém kabátě, abych alespoň trochu rozehřála své skoro zmrzlé údy. Počítám vteřiny, abych pak mohla Gauri vyčinit, že jde pozdě. Když tu najednou mé oko spatří záhadnou věc. Je to taková bíla krabička, docela hranatá, co na mě znenadání zabliká. Podezřívavě se na ni podívám.
Je to elektrické auto, docela malinké, taková pračka na kolečkách.
Hmm... Auto by ještě docela šlo (no dobře, je příšerně ošklivé, ale to je tady na tomto světě mnoho věcí), za to jeho "páníček", to by byl popis jedna báseň!
Vlastně si vůbec nepamatuji, jak vypadal. Ale jeho zářivě růžové tričko vidím před očima ještě teď. A co teprve styl jeho chůze?!! Áááááááááá. Taktně jsem v sobě dusila smích.Chtěla jsem počkat, až velectěná pračka odjede, abych se mohla konečně pořádně zasmát, ale ta se ne a ne hnout z místa. Nevím, jak moc je složité nastartovat takové elektrické autíčko, každopádně jemu to dalo docela zabrat.
Motor již bručel svým typickým zvukem (takovou sekačku jsem už dávno neslyšela), avšak auto se stále nehýbalo z místa. Když pak se asi po deseti minutách (pro mě skoro smrtelných, ale nechtěla jsem mít na hrobu napsáno "umřela smíchy", tak jsem se to pokusila vydržet) vozidlo rozjelo, změnil se zvuk motoru, jako kdyby sekačka narazila na ostrý kámen. Tak nějak to v něm rachotilo, až jsem si myslela, že se to snad musí rozpadnout. No, pobavila jsem se u toho dost. A aspoň vím, jaké auto si rozhodně kupovat nebudu.
Ale něco mě teď velice mrzí. Kvůli tomu, že jsem se zdržovala se sledováním chlapíka v růžovém a jeho pračce na kolečkách, úplně jsem zapomněla počítat minuty. Takže to tentokrát Gauri prošlo!