Září 2011

Zmařené plány...

28. září 2011 v 13:42 | Byakko |  Tomu se říká život...
Už se vám někdy stalo, že váš plán, za který jste bojovali div ne do krve, ztroskotal na věci, se kterou jste vůbec nepočítali? Že už všechno nasvědčovalo tomu, že to vyjde a najednou: Ejhle... něco se někde podělalo? Že už jste jásali, že se vám to tak krásně povedlo a nakonec z ničeho nic nebylo?

Sama sobě si pokládám tyto otázky a pátrám kdesi v minulosti, jestli se mi něco takového stalo. A jestli jsem byla takhle naštvaná, smutná, otrávená a zničená, jako jsem teď. Nic mě nenapadá... Ale jelikož se říká, že lidský mozek zapomíná na špatné věci, je možné, že jsem na to jen zapomněla.
Ani nevím, co mě mrzí víc.. Jestli to, že jsem vlastně tady na tom světě naprosto nepotřebná nebo to, že mi poslední dobou naprosto nic nevychází.
Ze všech stran poslední dobou slyším, jak se mám vzchopit, že nemám všechno brát tak vážně. Jenže já ani nevím, jestli se mi chce. Přestává mě bavit žít. I když se snažím jakkoliv přetvařovat před ostatními lidmi, nějak to teď nezvládám. Přijdu domů a utápím se v slazách. Pak mám zase vztek, že bych nejraději rozmačkala skleničku v ruce. Nebo aspoň něco rozbila. A pak se zase zhroutím. Nechápu, co to se mnou je.
Říkala jsem si, že aspoň ta samota by mi mohla trochu pomoct. Že si udělám trochu čas pro sebe. A když už tedy budu mít konečně celý byt pro sebe, mohla bych si to pořádně užít. Jenže se mi zatím zdá, že je to jenom horší a horší.
Teď akorát vidím, jak moc jsem nepotřebná. Kdyby mě někdo vymazal z povrchu zemského, moc lidí si toho ani nevšimne. A ani bych se nedivila, kdyby někdo kvůli tomu uspořádal oslavu.

Sparťané by mě hodili ze skály...

27. září 2011 v 19:31 | Byakko |  Tomu se říká život...
...Darkness all around me
The water seems so deep
All is dead and icy
Landscape of the dead...

Tak nějak si poslouchám a nevím, co psát. No... Vlastně by toho bylo mnoho na napsání, ale jaksi jakoby se těm mým dvěma rukám nechtělo do pohybu... Lenošky jedny! xD Ale už jsem si řekla, že jsem dlouho na svůj blog ani nepáchla a že by to chtělo změnu.
Poslední dobou mám taková divná období. Skoro začínám uvažovat o tom, že se ke mně dostavila puberta (není na to už trošku pozdě??!!! Vypadá to, že má takových 5 let zpoždění), jinak vážně nevím, co si o sobě myslet. Začínám pochybovat o svém duševním zdraví...
A protože už mě nebaví v sobě tak všechno dusit, rozhodla jsem se, že se pokusím nějak vypsat sem. I to pro mě bude značně složité, protože já nejsem schopná komukoliv sdělovat své pocity. Jakoby mi najednou došla slova a já nejsem schopná se jakkoliv "vyžvejknout".

...I cry for angels to save me
Take the devil in me
Take the devil in me
Save me for I've been mistaken
Save one moment of my life
Take the devil in me
Take the devil in me...

Už párkrát jsem se pokusila ze sebe něco dostat, ale bylo to marné. Každé mé druhé slovo bylo "Ty vole", až se z mého vyprávění stalo jakési nesrozumitelné nadávání do volů a nikdo stejně nepochopil, co jsem chtěla říct. Jakobych nechtěla, aby se kdokoliv cokoliv o mě dozvěděl.
Ale jelikož tady mě nikdo nezná (sakra, docela dost lidí mě zná pod Byakko - ještěže nikdo neví, že mám blog... xD), možná by se mi podařilo něco ze sebe vymanit. (Nepočítám Gauri, ale ta o mě toho asi stejně ví nejvíc, takže to pramálo, co tady padne (možná), vůbec vadit nebude. xD)
Ale abych se tak trochu vrátila k tomu svému bláznivému období... Hm... Všechno nasvědčuje k tomu, že se totálně rozpadám. Již podruhé mám natržený sval, tentokrát teda jiný, než ten předtím, ale ve své podstatě je jedno, který sval to je. Mám na všechno alergickou reakci, furt jakési vyrážky, opuchlé xichty atd. Neustále jakési záněty dutin a bolesti hlavy. A o své krční páteři raději pomlčím...
...Prostě jsem totální hypochondr, který si neustále na něco stěžuje. Takže o mých defektech raději pomlčím a přesunu se dál.

...Des ombres de blue et de violet
Shades of blue, shades of purple
Des ombres de blue et de violet
Shades of blue, shades of purple...

Jenže kam dál? Kam daleko si až dovolím zajít? Dokážu sem vlastně něco napsat? A když jo, dokážu tenhle článek vůbec publikovat?

...I rise and walk
Into the waves
Will you save me

You interrupt
My intellect
You take what you demand...


Obávám se, že dnes ze sebe už víc nedostanu. A co jsem ze sebe dostala? Holé nic a pár řádků mých oblíbených písniček od Leaves' eyes. Jako tomu bylo dřív. Jenže tentokrát nevkládám mezi jednotlivá slova ten ošlivý výraz "Ty vole". Dnes to jsou verše zpívané Liv Kristine.

League of Legends

9. září 2011 v 21:31 | Byakko |  Počítačové hry
Dnes s již trošku lepší náladou se vracím ke psaní... Hmm... A co bych tak asi mohla napsat? V poslední době se toho v mém životě moc nestalo. A proč? Protože jsem zase nemocná... Jak typické... To by to asi ani nemohla být Byakko, kdyby nebyla na začátku září nemocná... No co už...
Takže jsem se dostala akorát tak k tomu, že čtu Murakamiho a hraju League od Legends.
O Murakamim se tu rozepíšu (pokud ovšem bude čas), až jeho nemálo dokonalou knížku (Kafka na pobřeží) dočtu. Můžu se tu akorát tak zmínit o tom, že je vážně dokonalá.
Takže aby tento článek nasbíral alespoň pár znaků navíc, rozepíšu se tu o LOLku..
Musím říct, že je to perfektní hra. (Až na to, že pro mě je skoro každá počítačová hra naprosto perfektní). Je to onlinovka, takže můžete hrát s různými lidmi po celém světě. Ovšem než se dostanete na nějakou dobrou pozici, chvilku to trvá. Kór jestli jste zatím neměli tu čest setkat se s nějakou podobnou hrou.
Když máte to štěstí, někteří vaši spoluhráči vám pomůžou s tím, jak hrát. Moc často se to ale nestává, protože si každý "Summoner" (tak je nazýván každý hráč) musí chránit svou p*del. No a pak je také důležité, abyste jeho instrukcím aspoň trochu porozuměli. (Já jsem zatím nenašla ani to, kde ten chat vůbec je. Zobrazit už se mi ho podařilo, ale to je asi tak všechno...)
Abyste mohli hrát League of Legends, musíte se zaregistrovat na PvP.net, kde si i hru stáhnete do svého počítače a následně nainstalujete. Není na tom nic složitého, jen to někdy maličko trvá. Pak už jen stačí zmáčknout veliké tlačítko PLAY a můžete se pustít do hry.
Ze začátku je dobré zahrát si nějaké Tutorialy. Naučíte se s tím aspoň trochu zacházet a pak si nepřipadáte tak trapně, když hrajete s ostatními hráči (což já se cítím i tak, protože když je celkový počet úmrtí z naší skupinky 16 a já mám úmrtích 8, vypadá to vážně hodně divně, že?).
V Tutorialech máte na výběr mezi třemi postavami. Každá z nich má trochu jiné útoky a speciality. Já jsem hrála jenom s Ryzem a byla jsem s ním dost spokojená.
Když už hrajete s ostatními hráči, nabídka postav se značně rozšíří. A tak se můžete pustit do vybírání. Já už se třetí den snažím vybrat nějakou dobrou postavu, ale zatím mi to moc nejde. Ehm.. vůbec mi to nejde.. Vlastně vyhrávám jen díky svým spoluhráčům, já jim to jen úspěšně kazím. Ale tak co, nějak se začít musí! :D
Jediné, co je na této hře negativní je to, že je to neuvěřitelný žrout času. Řeknete si, že si zahrajete jednu hru, ale ta trvá kolem 40 minut a více. A hlavně se to člověku ani nezdá. Přijde vám, jako by uplynulo takových 5 minut.
Já o tom zatím nic moc říct nemůžu. LOLko hraju asi tak dva týdny a vůbec ne nijak pravidelně (což mě sice mrzí, ale čas se prostě prodloužit nedá). Můžu vám jen svým neprofesiálním okem doporučit tuto skvělou hru, protože...
... protože je prostě skvělá. :)
A ještě bych se chtěla omluvit zatvrzelým hráčům League of Legends, pokud jsem nějakou z informací napsala nějak špatně (proto jsem se snažila sem nepsat žádná fakta... xD).
A závěrem vás odkážu na skvělou stránku o LOLku v češtině a samozřejmě na PvP.net! Takže hodně štěstí ve hře! :)

Smysl života...

7. září 2011 v 20:47 | Byakko |  Tomu se říká život...
Už se Vám někdy stalo, že by se Vám nechtělo dělat vůbec nic? Už jenom to pomyšlení, že děláte nějakou činnost, byť jakkoli pro Vás dříve zábavnou, Vás dnes úplně ničí? Že se Vám zdá, že stejně nic z toho nemá smysl? Že vlastně neznáte svou existenci na tomto zk***eném světě?
Proč se lidstvo tolik snaží o objevování věcí? Náš mozek nám byl darován jen k tomu, abychom dokázali přelstít svého nepřítele. Oproti němu jsme totiž nevynikali ani rychlostí ani silou. Vyšší inteligence nám měla pomoct jenom přežít, místo toho ji využíváme na jakési tvoření, které nám má často pomoct k "užívání si života". Ale není spíše tohle "užívání života" jenom větší zlo? Nepřidělávají nám tyto věci jenom větší starosti?
Dřív nám bylo jedno, jak jsme se oblékli. Řešili jsme jenom to, aby nám nebyla zima. Dnes přece musíme vypadat elegantně, tak, abychom zapadli do společnosti. O nic jiného v dnešním světě vlastně nejde. Zapadnout do společnosti. Jít s davem. To je totiž novým smyslem "života".